Hovada v Samopších

Před dvěma lety jsme s Ninou začaly chodit na čundry, tradici držíme stále. Tentokrát jsme vyrazily k Sázavě. Vycházíme z Mnichovic, první zastávka je senohrabská plovárna. Tady se nám zatají dech kouzlem místa, starými převlékacími kabinkami a přívozem. Vykoupeme se, doplníme ionty a lahve s vodou a míříme přespat na  zříceninu Zlenice.

 Je tu krásný přístřešek, takže odpadá napínání plachty. Napneme jen šňůru na usušení plavek. Nina dostává první bodance od ovádů, jasný signál, kdo na tomto čundru bude hlavní strava pro havěť.

 Blíž, než by bylo příjemné, se nachází chata s bujarou párty. Svítí úplněk a celou noc mě tlačí v žaludku špekáček, moje tělo, navyklé na kalorický deficit, ho odmítá strávit. Párty trvá celou noc. Připadám si, jako bych byla součástí. Špekáček letí ven už snad jen v soudržnosti s pařící mládeží. Mládež paří, stáří zvrací. Účastníci uléhají v 6 ráno a my vstáváme. Nezamhouřily jsme oko. Uvaříme si kávu, tentokrát už máme sebou plynový vařič, voda bublá ach, blahodárný nápoj nás zachraňuje před smrtí. 

Vyrážíme brzy, jdeme směr Samopše. U cesty se polovznáší nafukovací balónek ve tvaru srdce. Má připevněný pohled. Tak to je klika, nevěřícně zkoumáme německou adresu. Ten balonek musel uletět přes 200 kilometrů. 

Navštívíme lesní bar, hodně jsme o nich slyšely, ale ještě nikdy nepotkaly. Osvěžíme se nápoji a tyčinkami. Balonek tam vnutím jedné malé návštěvnici, jelikož připnutý na batoh mi naráží do hlavy a nemůžu se zbavit dojmu, že na mě útočí nadrozměrný hmyz.

Míjíme lávku s nápisy "nebezpečí, zákaz vstupu". Lávka vypadá normálně, nicméně uposlechneme cedule a držíme se stále na stejném břehu řeky. Jakmile se Nina vzdálí, usedají hovada i na mě. Po prvním štípanci se prozíravě držím zbytek cesty u Niny. Je to užitečný souputník, nejen, že nese asi tři sta mini vychytávek na kempování včetně plátkového mýdla, ale stahuje k sobě veškerý hmyz. Trpí. Trpí nahlas, škrábe se a já jí okřikuju ať si to neškrábe, že to bude ještě horší. Ano mami.  

Cesta je dlouhá, je teplo, bolí mě záda, Ninu bolí nohy a štípance. Přicházíme k Samopším, zde je také lávka, tentokrát bez cedulí, ale její stav je tak pět minut před spadnutím. Nemáme jinou možnost, na brod je tu  dost vody. Lávka má částečně zborcené pilíře a pochozí mříž je na mnoha místech propadlá. Je to stezka odvahy, opatrně našlapujeme. 

Vidina sprchy, jídla a piva na konci lávky je silnější, než pud sebezáchovy. Omrkneme místo, tentokrát mastňácky ukotvíme v kempu, jsme grogy a nemáme sílu něco hledat. Zdolaly jsme svůj osobní rekord v počtu kroků. 48 tisíc! To už asi nikdy nepřekonáme. Ohniště vypadá slibně, plachtu napneme co nejdál od ostatních stanů a snášíme dřevo. V mezičase se nám k ohništi přesune ukrajinská rodina s grilem, vypadá to na mejdan. Opatrně se ptám, jak dlouho tam tak asi budou pařit, jestli se nemáme ještě přesunout. Neví. Néé my už nechceme další probdělou noc. Upečeme si hermelín v epesních mističkách, lahoda. Po předchozí divoké noci odpadáme jako mimina. U ohniště je stále živo, ale tentokrát je nám to jedno. Luxusní vyspání a wc v kempu, co víc si může člověk přát. 

Za ty dva roky jsme se staly survival mistryněmi ve skladování a nošení veškerého vybavení v co nejmenší formě. Nevadí, že do ručníku 10x20 cm se prostě neutřeš, máš ručník? Máš. Beru mini pastu na zuby, která stojí stejně, jako velká pasta, ale 50 ušetřených gramů,  nekup to.  Hrajeme oficiálně nevyřčenou soutěž, kdo vytáhne menší věc z batohu. Nině vytřu zrak s koncovkou sundanou z elektrického kartáčku. Čištění zubů se stává mistrovstvím jemné motoriky palce a ukazováčku, které musí suplovat zbytek sonického stroje, ale dalších 20g úspora. Trumfne mě naporcovanou zubní nití v malém sáčku. Potřebujeme sprchu, Nina vytasí své slavné plátkové mýdlo, které 5x nesla zbytečně, pošesté se nám šikne. Honíme kluzké plátky mýdla po těle a jsme jako znovuzrozené.

Kemp Samopše je bývalý pionýrský tábor pro děti zaměstnanců Poldi. Jezdil tam můj táta, jednou jsem tam byla i já. Byl to takový zážitek, který moje paměť naprosto vytěsnila. Snažím se rozpomenout, nevybavuji si vůbec nic. Historie tam dýchá na každém kroku a dlouhé baráky mi  připomínají koncentrační tábor. Možná to je důvod, proč si nic nepamatuju.  Gulag. V hospodě jsou vesměs kladeňáci, kteří sem jezdí vzpomínat. Nechápu na co. Z pionýrských táborů mám leda trauma.

Třetí den si dáme pohodu, bolí nás všechno. Děláme často přestávky, smočíme si nohy. Všechna občerstvení jsou na druhé straně, sakra. Budeme brodit a riskovat, že si namočíme věci? Radši ne. Docházíme do Českého Šternberku. U nádraží je jídelní lístek celý smažený, dáváme si utopence jako nejmenší zlo. Vyběhneme na hrad.. eh.. tedy vyplazíme se, abychom zjistily, že v hradní kavárně vaří hotovky. Tohle byla rána pod pás. Dáváme si aspoň dezert s kafíčkem. Za hodinu nám jede vlak domů, nádraží je plné vodáků a je z něj nádherný výhled na hrad. Ach jo, proč už je neděle, sedíme smutně a loučíme se s hradem, čundrem, hovady a řekou. Tak zas příště.

Takže tak.

A co sežralo toto léto vás?

Vaše Helga

Našly jsme svatební balonek, pohled odeslán zpět

Pionýrský tábor Samopše

Luxusní vývar v Samopších

Český Šternberk

Vražedná zátoka

Egypt mě uchvátil před třemi lety svým podmořským životem. Od té doby se zrodila tradice jezdit pravidelně do Marsy Alam a nabažit se šnorchlování na celý rok dopředu. A hezky masochisticky v létě, kdy je přes den krásných 40, v noci 30. God bless klimatizejšn. Předchozí dva pobyty sloužily jako nácvik střevní odolnosti a vyjednávání o cenách.  Tentokrát  jsme změnili destinaci a zvolili menší resort Shams Alam jižně od Marsa Alam. Takový resort pro důchodce, veškerý život a děti pohlcuje vedlejší hotel se skluzavkami a animačním programem. Klid zaručen. 

Je nás letos sedm, šest žen a jeden syn. Všichni rádi šnorchlujeme, kromě Hanky. Hanka jede relaxovat, číst. Sice jí přemlouváme, aby se šla podívat s námi do vody, marně. Je to náš suchozemský záchranný bod, vlastně je to asi dobře, pokud by nás posvačil nějaký mořský tvor, zjistí se to dřív, než na konci zájezdu. Hanka si sebou bere kolegyni z práce, která má panickou hrůzu z moře. Tentokrát nebude na břehu sama a to je dobře.

Týden ubíhá, nejodvážnější trojka se ještě před snídaní vypraví pěšky do vedlejšího 2 km vzdáleného resortu - toho se skluzavkami a animacemi. Odsud se dá splout po proudu podél korálů zpět do našeho hotelu. Bereme bójky, lékárničku, vodu, ploutve, mobil ve vodotěsném pouzdře. Pro jistotu si ukládám telefon na egyptské záchranné složky. Jediné, co mi schází ke štěstí je záchranná světlice.  Molo je zavřené, je sedm, otvírá v osm, snažíme se ho obeplout, ale mezi korály se nám nedaří najít cestu. Kromě toho zjišťujeme, že pravidelný proud dneska proudí přesně opačným směrem. Na nedochvilnost a nespolehlivost v Egyptě jsme už zvyklé, ale že jsou nespolehlivé i proudy, to nás překvapilo. Vracíme se na břeh a vidíme lidi v blízkém potápěčském centru. Marta má spásný nápad, jít se tam zeptat na zapeklitosti nadcházející cesty. Ještě, že jsme se zeptaly! Nachází se tam vražedná zátoka, ze které se těžko dostává i zkušeným plavcům. Snažíme se namemorovat mapku, nasáváme každou informaci jak se zátoce vyhnout, ale jsme z toho silně nervózní. "To je jednoduchý, až uvidíte velký korál, musíte zahnout doleva." Radí nám zkušený ploutvista. 

Molo už je otevřené, kdo půjde první? Kdo nás přivede na smrt? "Ok, tak já jdu první." nervózně vydechnu, přijmu zodpovědnost za naše tři životy a plujeme. Holky se kochají, juchají a výskají nad krásným deset metrů hlubokým korálem. Já  hledám velký korál. Sakra, co je velký korál, tady je všechno velké! U první anomálie, která by odpovídala popisem zátoce i přes pochybnosti zatáčíme doleva. Byla to ona. Konečně si začínám užívat cestu i já, i když už jsme na cestě dvě hodiny a od kopání proti proudu se nám začínají dělat z ploutví puchýře a prázdné žaludky nám škrundají. Do hotelu dorazíme v půl desáté, vysílené, ale hrdé, že jsme to daly, běžíme na snídani. Za dva dny tam vyrazíme znovu, tentokrát nasnídané a sebevědomé, proud jde správným směrem, viditelnost suprová, už si to už užijeme všechny.  

Hanky suchozemská parťačka Věrka, ta s panickou hrůzou z moře, s přezdívkou "Levák bob" (vznikla nerovnoměrným opálením levého boku) se osmělí a jde se aspoň vykoupat do moře. Zatímco na mělčině tlacháme, ostražitě se rozhlíží po podezřelých ploutvích. Najednou jí zazáří očka a vytahuje z vody mušli. "Holkyy mám mušličku!" Podlouhlou. My zkušené potapičky na ní křikneme, ať to okamžitě pustí. Může to být jedovatá homolice, a její trauma z moře je dvojitě zpečetěno.  Nebyla to ona, ale aspoň si to zapamatuje, že se v moři na nic nesahá. 

Na pláž prý připlouvá Dugong čili mořská kráva se napást, čekáme na ní 4 dny, ale vždycky na špatném místě. Píšu domů, že čekáme na mořskou krávu, odepisují mi, že je nás tam dost, že nemusíme čekat ještě na další. 

Na pláži se dá půjčit windsurf. Bilancuji, jestli prošvihnout mořskou krávu a jít surfovat. "Holky, vsaďte se, že vlezu na prkno a  kráva připluje." Proškolená Pálavou se vydávám na své první mořské dobrodružství. Dostávám instrukce, jak proplout mezi korály na volné moře. Z korálů jsem nervózní, nejen že bych je nerada zničila, ale tento typ peelingu by mým končetinám neprospěl. Dál v moři jsou plnohodnotné mořské vlny. Vlny!  Na tohle z Pálavy nejsem zvyklá. To už je skoro jako surfování na Havaji. Mám strach. Musím se otočit, ale pořád padám do vody. "Helgo, seber se," mluvím už na sebe nahlas. "Zpívej si, to ti pomůže." První co mě napadne je "U stánků, na levnou krásu.." sápu se na prkno, se zpěvem na rtech, prokládám to motivačními výkřiky "To dáš, to dáš, to dáš.. postávaj a  smějou se času.. ruku sem nohu sem, otočka, to dáš.. s cigaretou a holkou, co nemá kam jít." Pomohlo to, kurz srovnán, vracím se ke břehu s Holubím domem na rtech. Blížím se ke břehu a vidím hlouček šnorchlistů, je tam. Dugong. Já to věděla. Kamarádka mi půjčí brýle, seskočím z prkna a taky ho zažiju mazlíka. Když prkno odevzdám, zastavují mě náhodně lidi, že na mě koukali a měli strach.  "Nebojte, mám kurz na Pálavě, a padala jsem do vody záměrně, neboť jsem se chtěla osvěžit"

V našem malém resortu jsou celkem tři obchody. V jednom se dá zakoupit  místní parfém. Věrka už kdysi jeden měla a touží po něm. Najímá si mě jako smlouvače. Přicházíme do obchodu a ještě netušíme, že nás čeká dvouhodinový ceremoniál s pitím čaje, čicháním vůní, kouřením šíši a tvrdým závěrečným smlouváním. Prodavač se představuje jako Samdoktoribrahim. Parfém se prý míchá individuálně. To nám ještě nepřijde divné, ale když mi chytne ruku a nozdrama mi sjede předloktí sem tam a vrhá se vzápětí na můj krk, aby udělal totéž, uskakuju. Je to  úchylné, nechutné a perverzně vzrušující. Vůně se míchá individuálně podle vůně naší kůže. Moje kůže byla celý den v moři, pochybuju, že chobot Samadoktora vůbec něco zachytil kromě mořské soli a tělních tekutin dugonga a turistů. Dostanu svou vůni, ale je dost sladká. Okomentuju to, že to nechci, voním jako ananas. Nejsem tady kvůli vůni, ale kvůli smlouvání. Kromě toho nedůvěřuju chemickému složení čehokoli egyptského, vodou počínaje. Samadoktoraibrahima to trochu rozhodí, ale je to součástí mé strategie, připravuju si půdu na smlouvání. Věrka byla proškolena, nesmí vypadat zoufale toužebně, celé odpoledne trénovala laxní výraz tváře s náznaky nezájmu. Přichází k nám jediný chlapec zájezdu ze zvědavosti, než stihne pozdravit Samdoktor už je na něm přisátý svým mocným nosem. Chlapec vytřeští oči, ale nakonec dostane vůni, která voní na rozdíl od mého ananasu velmi dobře. Pokaždé, když se doma polije tou vůní, zakalí se mu zrak vzpomínkou na nozdry Samadoktora sjíždějícího jeho předloktí. Podařilo se nám cenu stáhnout o 15 dolarů, výkon mohl být lepší, na tento výsledek nejsem moc hrdá.

Poslední den je rozvolněná atmosféra, povolíme kohoutky s all inclusive drinky. Věrka prohlásí asi po dvaceti nápojích, že má dostatek kuráže jít s námi  šnorchlovat. Ženy jí objednají ještě dva drinky, na udržení té odvážné hladiny, dostává školení, bójku a všichni plaveme kolem ní jako její strážci. Plujeme k nejbližšímu korálu se sasankou a klaunem "nemo". Je z toho unešená. Hanka právě ztratila svého parťáka suchozemce. Konvertovala k ploutvonožcům. "Holky, to je taková nádhera, proč jsem se nevožrala už první den?" 

Odlétáme, konec, fin, the end, z okénka zahlédnu pyramidy, taková hezká tečka za tím naším výletem.

Takže tak, a jaký máte vztah k moři vy?

Šnorchlování zdar

Vaše Helga

sýýr

najdi pyramidy

 

Modrý Windsurfing

 "Máti, to bude asi spíš vchod do metra" snaží se být nápomocen Kvítek, když se z hlavního nádraží v Brně snažíme podchodem dostat na správnou tramvaj, tedy šalinu. "Ne, dneska metrem nepojedem, musíme na šalinu" uchechtávám se a mluvím přehnaně nahlas. Šalina před námi má poruchu, máme tedy čas si jízdu, tedy stání náležitě užít. Listuju spoceně v časopise s překvapivým názvem "Šalina" a zaujalo mě, že v míjejících soupravách jsou samé řidičky ženy.V kempu máme být v pět, autobus nám ujel, další jede za hodinu. Na cestě z Kladna do Pasohlávek trávíme v horku víc času, než je příjemné. Jedeme na kurz windsufingu. Matka, syn. Proč? Protože u matky nastává krize středního věku a začíná si uvědomovat, že v šedesáti už asi bude mít všechno náhradní,  zejména klouby a možná i mozek. Syn by nejraději trávil celé prázdniny online a to se musí  překazit. Měl na výběr, buď někam pojedeme na túry anebo na windsurfing. Znuděně volí windsurfing, protože bude dělat cokoli jiného, než chodit. "A co to vlastně je?" ptá se aniž by zvednul oči od mobilu. Kemp je obrovský, nasbírám jen deset tisíc kroků, když se snažím dostat z vedlejší brány na bránu hlavní. Vidíme bary, restaurace, cirkus, kolotoče,  potěš pánbu, tady se nevyspíme. Pár zkušeností z kempů mám, proto špunty do uší balím vždycky, oddechnu si, že je mám i tentokrát. 

Druhý den nám začíná kurz, naučíme se základní pravidla. Mám dovolenou, to znamená, že teploty celý týden ráno nestoupnou nad patnáct stupňů a prší. Soukání do suchých neoprénů je luxus prvního dne, který už žádný další den nezažijeme. Neoprény neschnou, Wim Hof by z našeho nedobrovolného otužování juchal radostí a žongloval ledovými kostkami. Slejzám odpoledne z prkna a předloktí, která mi z krátkého neoprénu koukají, jsou pěkně opálená. Vtip. Nejsou opálená, ta barva je temně modrá. Společně s námi je v kurzu hádejte kdo? Řidička šaliny! Tak se dozvídám, že řízení šaliny je čistě dámská práce v Brně. To jsem nevěděla.

Třetí den se zvedne vítr a dokonce vytvoří na Novomlýnské přehradě něco jako vlny (no spíš vlnky, ale na tom prkně jsem si připadala jako na Havajských megavlnách). Všechny nás to překvapí a byť už nějaké základy známe, všechny nás vítr odnese na druhý konec přehrady. Vysílím se nekonečným padáním a nalézáním na to pekelné prkno, teď už mám modré komplet i holeně, tentokrát od modřin. Instruktoři nikde, mají sami problém  dojet k nám. Chvíli se mi chce brečet, tak a tady to je, konec, ve vodě, ve vlnách, takhle jsi to chtěla Helgo? Už se nesnažím tahat plachtu z vody. Záchrana je na cestě, vidím člun. Nasoukáme plachtu přes člun a prej si mám na tu plachtu lehnout, jinak nám v tom vichru nafackuje. Ve člunu není prostor na nějaké otáčky, zalehávám na břicho, ráhno se mi bolestivě zaboří do stehen a zadek v každé vlně hopsá na člunu. Můj zadek směle rozráží vítr směrem ke břehu.  Jestli nás někdo sleduje, musí si myslet, že sváží promáčknutou bójku, nebo nafouklou mrtvolu. Cesta je nekonečná a já už vím, že modré už nebudu mít jen holeně, ale i stehna. Když jsem zachráněna, uvědomím se, že někde v tom vlnobití se ještě stále nachází Kvítek. Bleskne mi hlavou, jaká jsem hrozná matka, když mi jde o holý život, na dítě si ani nevzpomenu, ale v zápětí se uchlácholím hláškou z letadla, nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti. Tohle je ten případ. Přivezou ho taky, prý bomba. Nevím. 

Byl to největší vítr, který za ten týden zažíváme, pak už smutně stojíme na místě a čekáme, až foukne aspoň vánek. Kvítek to balí, po tom středečním adrenalinu je tohle hrozná nuda. Naštěstí se dá bezvětří strávit na paddleboardu.

Jdeme se projít po kempu. žasnu, kdo si dobrovolně v tom hluku pronajme dlouhodobé stání pro karavan, pěstuje tam muškáty a rajčata a líbí se mu to. Z jednoho karavanu vyběhne starší pán, "Tož pojďte na štamprlu" tak jdu. Prý mu noční ruch v kempu neva, zvykli si. Pokecáme, a už mám v Pasohlávkách kamaráda. 

Předchozí týden jsme strávili v Děčíně, chtěla jsem zkusit feratu (ano, krize středního věku) a půjčili jsme si kajaky a jeli po Labi. Hezká dovolená, ale je to takový drsný nevrlý kraj. Lidi buď na drogách, nebo opilí, nebo střízliví, ale hrozně nekomunikativní, čest výjimkám, taky jsme na takové natrefili, ale pomálu. Teď na Moravě to byl pravý opak, neumíš použít sprchu na dvacku? Už u tebe stojí pět lidí a předhání se, kdo ti pomůže, div že ti nepředplatí sprchování na další dvě hodiny. Jedeš do Mikulova autobusem na výlet, nejdřív tě nasměruje řidička kde vystoupit, venku se lidi perou o to, kdo ti nejlíp ukáže cestu do centra.. Učí se na moravských školách, vidíš-li zmateného cizáka, hned mu musíš pomoct, to je tvoje moravská svatá povinnost? Bylo to hezké a srdíčka nám poskočila při každé takové interakci s místními. Prostě slunce a víno a hned se líp žije. Teda slunce tam teď moc nebylo, ale víte jak to myslím. 

Slaví se výročí 100 let od nalezení Věstonické Venuše a v kempu se koná akce promítání laserem Venuše na vodní stěnu a dorazí i velká nafukovací Venuše, kdyby nebylo náhodou zřejmé, co že se to slaví. Kvítek si krátí čas tím, že se dívá v kempu po ženských kyprých tvarů. "Ta by mohla jít taky dělat maskota." Bodyshaming utnu hned v počátku, holt se narodily ve špatném tisíciletí. 

Lapu po dechu, jak je ten kraj krásný a chci se tam podívat znovu a zase hezky bez auta. Zažiješ toho víc, potkáš se s místními, chytneš pár nemocí s veřejného mhd, nebo nechytneš, protože ti ujede, prostě taková dobrodružná dovolená. Kdyby Zibura jezdil po světě autem, těžko bychom si přečetli jeho dobrodružné a vtipné knihy, že. 

Víkend v kempu znamená jeden velký mejdan od rána do večera. Stanů a karavanů jsou tam stovky. Každý je hrdým vlastníkem repráku. Při procházce kempem si člověk poslechne nespočet skladeb,  hitparáda Pasohlávky letem světem.  V sobotu ráno cestou do umývárny vidím už první lahváče na kempingových stolcích a opravdu to nejsou  zbytky od večera. Začínají hrát první repráky. Jen jednou jsem zahlédla skupinku lidí s kytarou, jak se nesměle krčí mezi stany. Nejraději bych se k nim rozeběhla a objala je, ale zase nejsem šiblá, poslala jsem jim jen vzdušný polibek zamávala a ukázala znak srdce dlaněmi. Kecám. Kempem se ozývají výkřiky "Tož hošii, tož tu pařím sám?" a podobné moravské projevy mládí. V občerstveních lze zakoupit grilovaný klobás a rizoto s okurkem. Při surfování se před Kvítkem motali lidi na šlapadle, volají na něj "Tož zavazime ti?" Kvítek nechápavě kouká. "Zavazime ti?" volají znovu v domnění, že se setkali s hluchoněmým chlapcem, začínají i znakovat. "On slyší, ale nerozumí!" Volá instruktorka, a překládá Kvítkovi, zda mu šlapadlo nepřekáží. Šlapači se spokojí s "Nee vůbec" a odšlapou dál. 

Zpátky zamlouvám Regiojet, cesta tam s Českými drahami nebyla žádné terno. I když má taky zpoždění, aspoň je to příjemnější cesta v hezčím a pohodlnějším vlaku. Chvílemi člověk podlehne iluzi, že je v letadle, až pohled z okénka tě vyděsí, jak to letadlo letí pekelně nízko.  A hlavně, stejně jako cesta tam, při cestě zpět už jsou opět třicítky, proč? Protože mi končí dovolená. Oceňujeme klimatizaci. 

"Tož zme tu" hlásím doma zbytku rodiny. Je večer. Ráno do práce. Kvítek už na surf nechce,  nuda. Ale pojede prý příště taky, pronajme si šlapací vozík v kempu a bude rozvážet opilce a jiné zájemce. Objevil díru na trhu, tedy díru v kempu. No co, taky pohyb na čerstvém vzduchu.

A kde jste letos šlapali vy?

Takže tak

Surfování zdar.

Vaše Helga

To nejsme my

V týdnu bylo v kempu pusto, těch pár stanů, které tam byly, porovnala vichřice.

Kaufland, chilli a štěstí

 Dostala jsem od kamarádky skleničku domácí chilli pasty. Už při prvním otestování mi bylo v záplavě kašle a slz jasné, že se jedná o kvalitní materiál. Kam se hrabe Sriracha a chilli pasta z Lidlu, ty se ohroženě krčí v koutu lednice, přišla královna ve sklenici od hořčice. Chilli mám ráda, před rokem jsem měla tu čest vyzkoušet ten slavný, médii posléze označený jako nebezpečný, Challenge hot chip. Měla jsem z něj jen půl milimetru čtverečního, v rámci silvestrovské oslavy ve mě zmizel rychleji, nežli kamarádi z krabičky vyndali gumové rukavice, ve kterých se měl údajně konzumovat. "Mlíííkoo, mlííkoo..!!" Sípavě brečím, chrchlám, piju litr mléka (na litr bílého vína). Další hodinu to cítím, zatímco se mi v žaludku vytváří cottage cheese s příchutí chilli. 

Ha, vyrobím si z pasty budapešťskou pomazánku, tím se zmírní pálivost. Povečeřím, popláču si. Druhý den, je 23. prosince a vydávám se na nákup do Kauflandu. V ovoci a zelenině mi srdce ustrne nad babičkami a dědečky ztracenými v záplavě zboží, octomilek, lidí a automatických vah. Pomáhám dědovi zvážit zelí, další babičce čtu složení dvou aviváží, abychom zjistily, co je to za vůni. Chcete dělat na Vánoce charitu? Běžte pomáhat babičkám do Kauflandu. 

Cítím, že královna ze sklenice od hořčice dokonala svou cestu mým zažívacím traktem. Vyskakuje mi první kapka potu na čele, ještě odbavím paní u listového těsta, hledá pizza těsto, našly jsme a můj krok se zrychluje, svaly se zatahují, pot teče. Cesta na informace se stává únikovou hrou v reálným životě, kličkuju mezi informacechtivými seniory směr záchod. Soráč senioři, moje charitativní cesta je u konce. Parkuju vozík na bezpečném místě. Moje oči podlité krví mluví za vše a stačí jen pohled a paní na informacích mě pouští ven z obchodu. WC v Kauflandu má nový turniket. Turniket sakra! Zjišťuju na hranici atomového výbuchu.  Přikládám kartu, doprčic, ověřuje se, ověřuje se, promítá se mi celý život před očima a vidím světlo na konci tunelu.  Vrátka na WC se otvírají, spása, úleva. Otírám pot z čela, zakalený zrak se rozjasňuje, rozhlédnu se v kabince a zjišťuju, že už to někdo přede mnou nestihl. Anebo si jen hrál, těžko říct, zda hnědé umění na stěnách a na klice (ano, na té klice, na kterou jsem si pověsila kabelku) byla nehoda anebo záměr. Je mi to asi jedno, když jde člověku téměř o život, nějaká hnědota ho nerozhází. Říká se, že když vás pokálí pták, tak je to pro štěstí. Mám štěstí (nebo žloutenku typu A) garantované minimálně na půl roku dopředu. 

A vám přeji do Nového roku, také to štěstí a zdraví i bez těch fekálních pověr. 

Takže tak

Vaše Helga

Ilustrační fotografie.. z Lidlu.. nevim proč jsem to fotila

Fan Choch, Lecho a Haach

1985 

V 80. letech všichni toužili cestovat, kupovat si nedostupné věci. I pouhá maličkost ze západu byl největší "flex", jak by řekla dnešní mládež. Píše se rok 1985 a naši žádají o výjezdní doložku do Jugoslávie. Je dovoleno vycestovat jenom tátovi. My s mámou máme smůlu, ale o rok později se nám podaří jet na první rodinnou zahraniční cestu, přes cestovku šlo vycestovat snadněji. Celá rodina jedeme autobusem k moři. Pro mě je to velký zážitek, 24 hodin těšení se v autobuse prokládané náhodným zvracením. Bylo mi pět let a svět čekal, až ho začnu objevovat a poblinkávat. Zpět ale k tátově sólo dovolené. Seznámí se tam s podobně starým párem z Holandska - Inou a Bobem. Slovo dá slovo a v roce 1986 se Holanďani vydávají na cestu do Prahy. Jsou u vytržení. Je únor a teploty klesají pod 20 stupňů celsia. Z nebe se snáší zmrzlý popílek z Poldovky a oni se už nediví, proč se v domácnostech zouváme. Obchody jsou poloprázdné a všechno se halí do šedi komunismu. 

2024

Zora má narozeniny. 15tiny. Přemýšlíme, co s dárkem. "Co když pojedeme někam do ciziny, dámská jízda?" Přemýšlím nahlas.

Vyhrkne: "Holandsko!" Našla si tam přes online hru kamarádku Dunu, chce jí vidět. Zamlouvám letenky a hotel. Duna bydlí asi 30 minut od našich Holanďanů, tak se domluvím i s nimi, že se zastavím. Dvě návštěvy jednou ranou.    

1989

V březnu 1989 se Holanďani za naše zaručí  devizami, a naši se dostávají spolu na cestu do Holandska. Cestování je už asi rozvolněnější a zůstávám doma jako "záloha" já. Coca cola, Mc Donalds, oblečení, elektronika, drogerie, nakupují všechno, co se dá a naši známí se snaží jim dát, co by zrovna mohli potřebovat. Přivezli mi brčka v papírových obalech z mekáče. Měla jsem je pak ještě asi pět let, po použití vypláchnout a uložit do šuplíku. Taková vzácnost!

2024

Vylétáme do Holandska. Zory kamarádka na ní tajně čeká na letišti, tedy já o tom překvapení vím, jenže letiště je velké a já nevím, jak vypadá. Protahuju naše čekání a doufám, že nás najdou. Zavazuju pomalu boty, jdeme koupit vodu, "hledám" v mobilu vlakové spojení. Podařilo se, našly se, dojemné objímání dvou puberťaček, které se doposud znaly jen virtuálně, krása. 

To že má hotel v názvu "budget" mě mělo varovat. Ze zrcadla stírám čísi kapky krve a lituju, že jsem nezabalila egyptskou "kápezetku" v podobě dezinfekčních ubrousků.  Však jedeš do civilizovaný země, znělo mi v hlavě, když jsem ubrousky vhodila zpátky do komory. Za dveřmi hotelového pokoje nás vítá na zemi rozmáčklý hrozen. Někde mají welcome drink, tady je welcome hrozen. I přes stížnosti na recepci se hrozen tři dny statečně drží na místě. Náš vztah z pouhé koexistence přechází téměř v přátelství. S hroznem se vítáme každý večer, když se vracíme z města. Jednoho dne tam není, ale v našich srdcích navždy zůstane prázdné místo tvaru rozmáčklého hroznu. 

Navštívíme muzeum, centrum Amsterdamu, větrné mlýny, Naarden a také Zory kamarádku. Já pak pokračuji k našim Holanďanům. Brečíme, smějeme se, voláme našim přes videohovor, naši brečí, smějí se. Vyprávím jim o revoluci (teda ne, že bych si jí pamatovala, ale dala jsem dohromady střípky znalostí), oni vypráví o návštěvě mých rodičů, kteří se na západě cítili jak v jiném světě. Nakupovali, žasli, nakupovali, žasli,  "Jim se hodilo úplně všechno." Říká Ina.

Větrné Scheveningen

2001

Naši si s Holanďany vyměňují dopisy, vánoční přání a ještě jednou se s nimi setkáme kolem roku 2001. Ptají se mámy, jestli budou chtít jít zase do obchoďáků, na nákupy. Máma hrdě zakroutí hlavou. "Nene, my už u nás všechno máme!"

2024

Po návštěvě Holanďanů vyzvedávám Zoru od její kamarádky, její rodiče mě zvou na večeři, mají každou neděli "bitterball". Jsou to holandské masové smažené krokety, podávané s jinými osmaženými předměty. Bydlí společně s babičkou a dědou. Je to taková velká rodinná večeře a já jsem moc ráda, že toho můžu být součástí, i když chvílemi je naše konverzace rozpačitá. Ptají se, kde pracuju. Říkám, že pracuju pro Lego. Neznají..  vlastně znají, ale říkají tomu "Lecho". Zasmějeme se. Musím si dávat pozor, abych neříkala Van Gogh, ale Fan Choch, a že zítra jedeme  do Haachu místo do Haagu. Moje ze všeho nejoblíbenější holandské slovo je Utrecht, hezky zní.

Večer už bych celkem jela na hotel, ale Duna si usmyslela, že musí vytvořit virální fotografii se Zorou při sledování noční oblohy. Je zataženo. Iphone je sice asi šikovný telefon, ale přes mraky se k těm hvězdám ne a ne prokousat. Naštěstí asi po půl hodině se vyjasní a další hodinu se snažíme o virální fotografii s mobilem  opřeným o dýni na pekelně dlouhou závěrku.

Průběh vytváření virální fotografie

Další dny navštívíme muzeum Body Worlds, Rembrandtův dům, trhy a frčíme domů. Na letiště nás veze Zory kamarádka ještě se rozloučit. Holky se objímají brečí, ujdeme pár kroků, znovu se objímají a brečí. Rozmazané řasenky, usoplené nosy, trháme je od sebe, než nám k sobě přischnou. Překvapují mě security kontroly, musíme vybalit tašky. Vezeme domů čokoládové posypky, které si kreativní Holanďané sypou na chleba s máslem. Čokoládové posypky vzbudily podezření a jsou vystaveny tvrdé protidrogové kontrole. Nervózně se rozhlížím, člověk by skoro sám uvěřil, že sypání je cosi nelegálního. Takže nedoporučuji vozit si z Holandska nějaké nepovolené látky, když se jim nelíbí ani ty čokoládové bobečky. Zřejmě se jedná o národní poklad či co. 

Národní holandský poklad

Jak Ina s Bobem, tak kamarádka Duna s rodinou plánují příští rok návštěvu Prahy. Takže budeme mít návštěvu. Pohostím je naším národním pokrmem, smaženým sýrem. Myslím, že jim bude chutnat. Možná bych mohla udělat holandský řízek.  Kvítek uvítal čokoládový národní poklad, sype si ho úplně na všechno. Ptám se ho, proč mu ta povidlová buchta tak divně křupe v puse. "Jsem si tam nasypal dovnitř posypky".  

Takže tak, Holandsku a posypkám zdar!

Co čokoládové posypky na chlebu s máslem, ano či ne?

Vaše Helga

Další národní poklad - masové krokety

Naarden

Rembrandt zamlada

Fan Choch

Korfujeme

Vyrážíme na Korfu. Prosadila jsem si to. Zatímco Zdendu při výběru dovolenkové destinace strhávají dávné germánské geny do německy a anglicky mluvících zemí, u mě vítězí jih. Loni jsme cestovali po Německu, Rakousku a Švýcarech, je řada na mých touhách. Řecko mám ráda, je tam binec a pohoda, čas tam běží pomaleji. Zdenda vyznává pořádek a mantinely, prostě vše, co v Řecku nenajdeš. Dostal k narozeninám sluchátka potlačující okolní hluk. Značka sluchátek je britská. Sluchátka jsou jeho jediný ostrov západní jistoty, vzpomínka na řád a smutné memento vzdálených pořádkumilovných zemí. Nasazuje si je už v letadle. 

V hotelu je následující skladba hostů: 30% Polsko, 30% Ukrajina, zbytek se dělí mezi Francii, Británii, Německo a nás. Hlavní zábava je tipovat národnosti, "Hele Zdendo, to je Brit jak Brno." Zdenda nereaguje, má ta  britská sluchátka. Jídlo máme výborné, moře luxusní. Jediné, co pokulhává, je ubytování. No co, však tu budeme  jen spát. Klimatizace míří na mojí postel. Zatímco na mně se ráno sráží rosa a bradavky trhají prostěradlo, zbytek pokoje vadne horkem. Máme otisk něčího těla na skříni. Celý týden se snažíme rozšifrovat polohu toho člověka, který se stal živým razítkem opalovacího krému. Rozluštěno. Byl to muž, Zdenda odhalil v obrysech povědomý okurkovito vejcovitý tvar.

Šnorchlujeme s dětmi, potápíme se. S Kvítkem jsme byli na malém kurzu freedivingu před pár měsíci. Nadšeně vyprávím Zdendovi, že jsem viděla chlupatou podvodní stonožku. Má sluchátka. "Co?" Vrací se ze svého šťastného místa vyndáním jednoho sluchátka. "Máš smůlu, právě jsem ti vyznala lásku, tys to prošvihl, druhá šance už nebude." 

Cesta k vrcholku hory Pantokrator

Půjčujeme si auto a vyjíždíme na nejvyšší horu Korfu - Pantokrator. V překladu Hora Všemohoucího. Všichni jsme velmi rádi, že Řekové nejsou příznivci pěší turistiky a vybudovali slušnou asfaltku až na vrchol. Pohodlný národ, žádné strastiplné výšlapy, žádné pokání poutní cestou, hezky autem až k Všemohoucímu. Teploty šplhají ten den přes 40, zmůžeme se jen na plazení se stinnými místy podél zdí v klášteře na vrcholku hory.

Pantokrator - pohled z nejvyšší hory Korfu

Cestou zastavujeme na oběd v pěkné taverně. Zdenda pookřál.  Moment. Něco tady nesedí. Tavernu vlastní Němka, která se vdala za Řeka. Tím se toto místo stalo nejupravenějším a nejčistším místem v celém Řecku. Přísahala bych, že jsem chvíli zacítila i dezinfekci. Zdenda ani nenasadil sluchátka a vychutnává si německý pořádek. Přiznávám, z čistoty wc jsem uchvácena i já.

Německo-řecká taverna ve stínu vzrostlého jilmu

Podíváme se i na jiné pláže. Na jedné z nich podle výkřiků koupajících se lidí a vzápětí dle vlastní zkušenosti, zjistíme, že ve vodě řádí žahavý plankton. Naše pláž u hotelu je stejně nejlepší. Večer míříme do hlavního města. Slunce dávno zapadlo, ale teplota stále neklesla pod třicítku. Kvítek si vydobude nákup malého nabíjecího ventilátoru. Cena za umlčení nadávajícího puberťáka 3 eura. Zbytek rodiny se pere o jeden vějíř z předchozího výletu. 

Poslední noc leze po Zdendovi šváb a  jsme asi rádi, že jedeme domů.

Sedíme u recepce a čekáme, až pro nás přijede autobus. Ptá se nás zaměstnankyně recepce, jak se nám líbilo. Mno. Začnu pozitivy. Jídlo a moře super. Pak se ptá na čistotu pokoje,  nebudu lhát, tak zmíním, ať si otřou ten otisk pinďoura na skříni a nakladou pasti na šváby. Mimochodem její icebreaking otázka byla, zda jsme právě přijeli, anebo odjíždíme. Mlčím a pohled mi sklouzne na má rudá předloktí. Safra, asi si myslela, že moje rudo-hnědá barva je moje přirozená. No co, fototyp si nevybereš.

A kde jste se letos spálili vy?

Vaše Helga

 

  

Ples učitelů

Kamarádka Irena je učitelka. V jejich vesnické škole se koná učitelský bál, což bereme jako vhodnou příležitost rozhýbat kyčle a jiné ztuhlé klouby při pokusech o tanec. Téma párty jsou 90. léta. "Kde máme tu ledvinku?" hystericky přehrabuju tašky ve skříni. Mám ji, ledvinku, sametovou širokou gumičku do vlasů a sadu malých plastových dudlíků na svítivě růžové tkaničce, kterou před několika lety děti ulovily na bleším trhu. Zářivé žluté tričko s fialovými a růžovými vzory dokreslí dokonalý outfit brzkých devadesátek. Jsme na místě, zapadla jsem mezi ostatní ženy se sametovými gumičkami ve vlasech. Parketu vládnou lacláče, šusťáky, rapperské 90kové utfity a dokonce jedna Miluna s kloboukem, kostýmkem a ladnou chůzí, kdyby byla soutěž o nejlepší vzhled, známe výherce. 

Kouzlo historické sokolovny

Co si budeme povídat, povolání učitele vás poznamená, ať chcete, nebo nechcete. A já sleduju ty drobné odchylky, atmosféra je jiná, než by byla na běžném plesu. Přichází ředitel s proslovem. Bavím se nad smíšenými reakcemi pedagogického sboru. Část neodolá nutkavé potřebě mluvit bez přestávky (jsem svědkem situací, kde na sebe mluví dvě souběžně, aniž by se poslouchaly) a druhá část okřikuje hlasitým "Šššššš, a pššššštttt" štěbetající zbytek. Atmosféru dokreslují dekorace - všechny ručně s láskou vyrobené, dětmi, nebo pedagogy, někdy těžko říct. 

Občerstvení

Rozplývá se moje představa přestárlého učitelského sboru, na který jsme byli všichni zvyklí ze svých mladých let, ty učitelky a učitelé jsou všichni dost mladí (a ne, není to tím, že mi v dětství 30letý učitel přišel jak jednou nohou v hrobě) a hned při prvních tónech se vrhnou do zběsilých naprosto odvázáných kreací a někdy dokonce i v rytmu hudby! Žádné dlouhé sezení a čekání, až se parket zaplní, jak je člověk zvyklý z jiných akcí.

Hlavní cenou tomboly je zesnulé divoké prase, vegani omdlévají, ochránci přírody skřípou zuby, zjevně tedy ale ne v buštěhradské sokolovně.

 Začíná hrát rocknrollová kapela, což úplně nezapadá do konceptu, chvíli trvá, než se psychicky odladím od dj Bobo a naladím na rockové vypalovačky. Naštěstí v přestávkách jsou naše 90kové touhy naplněny reprodukovanou hudbou našich oblíbených kapel. A pozor, hudba hraje příjemně tak akorát nahlas, aby se u toho mohlo bez obtíží konverzovat. Náhoda? 

Probíhají soutěže. Saju s kamarádkou teplé pivo dlouhým brčkem z pivní lahve, mám prasklé brčko (díkybohu), takže nenasaju ani lok a prohráváme. Omlouvám se škytající a říhající kamarádce, že to musela všechno tahat z lahve sama. 

Ředitel hlásí do mikrofonu, že za 15 minut bude tombola a do té doby máme volnou zábavu. Vyprsknu smíchy, myslela jsem si, že to byl vtip. Nebyl. "Volnou zábavu" trávíme tím, že uzavíráme pakty s jinými účastníky plesu, kteří znají řezníka a dělíme se na strategické skupiny, které se podělí v případě výhry hlavní ceny. Proběhne pár hádek, jestli se šípkovou, nebo se zelím. Jsem v šípkové skupině. Navrhuju přikoupit trochu hovězího a vyudit salám, ale nezaručuju jim, že to nesežeru. 

Kupujeme každá deset lístků do tomboly. Nevyhrávám vůbec nic a žárlivě sleduju na kamarádky vracející se s plnou náručí výher.  Kance vyhrála jedna paní asistentka. "Tak příště, jo?" Volají na nás členové naší strategické skupiny.

Impozantní vstup s třásněmi

Na parketu krouží v tanečních křečích šlachovitý pan učitel. Podle všech možných ukazatelů tipuju výuku IT. Těsně vedle, je to matikář. 

Půlnoční překvapení jen potvrdí hravost učitelů, taneční show Barbín, skupiny Lunetic a Maxim turbulenc. Nechybí ani Tereza Pergnerová. 

Irena se ptá,  jak se nám to líbilo. Odpovídám,  kdyby takhle spontánně probíhala každá párty, svět by byl hned lepším místem. 

Takže tak, učitelům zdar.

Vaše Helga

Pan ředitel alias Paĺo Habera