Ples učitelů

Kamarádka Irena je učitelka. V jejich vesnické škole se koná učitelský bál, což bereme jako vhodnou příležitost rozhýbat kyčle a jiné ztuhlé klouby při pokusech o tanec. Téma párty jsou 90. léta. "Kde máme tu ledvinku?" hystericky přehrabuju tašky ve skříni. Mám ji, ledvinku, sametovou širokou gumičku do vlasů a sadu malých plastových dudlíků na svítivě růžové tkaničce, kterou před několika lety děti ulovily na bleším trhu. Zářivé žluté tričko s fialovými a růžovými vzory dokreslí dokonalý outfit brzkých devadesátek. Jsme na místě, zapadla jsem mezi ostatní ženy se sametovými gumičkami ve vlasech. Parketu vládnou lacláče, šusťáky, rapperské 90kové utfity a dokonce jedna Miluna s kloboukem, kostýmkem a ladnou chůzí, kdyby byla soutěž o nejlepší vzhled, známe výherce. 

Kouzlo historické sokolovny

Co si budeme povídat, povolání učitele vás poznamená, ať chcete, nebo nechcete. A já sleduju ty drobné odchylky, atmosféra je jiná, než by byla na běžném plesu. Přichází ředitel s proslovem. Bavím se nad smíšenými reakcemi pedagogického sboru. Část neodolá nutkavé potřebě mluvit bez přestávky (jsem svědkem situací, kde na sebe mluví dvě souběžně, aniž by se poslouchaly) a druhá část okřikuje hlasitým "Šššššš, a pššššštttt" štěbetající zbytek. Atmosféru dokreslují dekorace - všechny ručně s láskou vyrobené, dětmi, nebo pedagogy, někdy těžko říct. 

Občerstvení

Rozplývá se moje představa přestárlého učitelského sboru, na který jsme byli všichni zvyklí ze svých mladých let, ty učitelky a učitelé jsou všichni dost mladí (a ne, není to tím, že mi v dětství 30letý učitel přišel jak jednou nohou v hrobě) a hned při prvních tónech se vrhnou do zběsilých naprosto odvázáných kreací a někdy dokonce i v rytmu hudby! Žádné dlouhé sezení a čekání, až se parket zaplní, jak je člověk zvyklý z jiných akcí.

Hlavní cenou tomboly je zesnulé divoké prase, vegani omdlévají, ochránci přírody skřípou zuby, zjevně tedy ale ne v buštěhradské sokolovně.

 Začíná hrát rocknrollová kapela, což úplně nezapadá do konceptu, chvíli trvá, než se psychicky odladím od dj Bobo a naladím na rockové vypalovačky. Naštěstí v přestávkách jsou naše 90kové touhy naplněny reprodukovanou hudbou našich oblíbených kapel. A pozor, hudba hraje příjemně tak akorát nahlas, aby se u toho mohlo bez obtíží konverzovat. Náhoda? 

Probíhají soutěže. Saju s kamarádkou teplé pivo dlouhým brčkem z pivní lahve, mám prasklé brčko (díkybohu), takže nenasaju ani lok a prohráváme. Omlouvám se škytající a říhající kamarádce, že to musela všechno tahat z lahve sama. 

Ředitel hlásí do mikrofonu, že za 15 minut bude tombola a do té doby máme volnou zábavu. Vyprsknu smíchy, myslela jsem si, že to byl vtip. Nebyl. "Volnou zábavu" trávíme tím, že uzavíráme pakty s jinými účastníky plesu, kteří znají řezníka a dělíme se na strategické skupiny, které se podělí v případě výhry hlavní ceny. Proběhne pár hádek, jestli se šípkovou, nebo se zelím. Jsem v šípkové skupině. Navrhuju přikoupit trochu hovězího a vyudit salám, ale nezaručuju jim, že to nesežeru. 

Kupujeme každá deset lístků do tomboly. Nevyhrávám vůbec nic a žárlivě sleduju na kamarádky vracející se s plnou náručí výher.  Kance vyhrála jedna paní asistentka. "Tak příště, jo?" Volají na nás členové naší strategické skupiny.

Impozantní vstup s třásněmi

Na parketu krouží v tanečních křečích šlachovitý pan učitel. Podle všech možných ukazatelů tipuju výuku IT. Těsně vedle, je to matikář. 

Půlnoční překvapení jen potvrdí hravost učitelů, taneční show Barbín, skupiny Lunetic a Maxim turbulenc. Nechybí ani Tereza Pergnerová. 

Irena se ptá,  jak se nám to líbilo. Odpovídám,  kdyby takhle spontánně probíhala každá párty, svět by byl hned lepším místem. 

Takže tak, učitelům zdar.

Vaše Helga

Pan ředitel alias Paĺo Habera

Chlapci a chlapi

Celé dětství obou mých potomků bylo jedno velké předsevzetí, zejména u prvorozené Zory ty velké plány. Nevloží do úst sladkosti, první uzeninu ochutná nejdřív v patnácti a první mobil bude mít v osmnácti. Člověk pomalu couvá, ustupuje, měkne a nakonec je jediným cílem dožití se dospělosti a zachování základních životních funkcí nás rodičů. 

Dlouhé Kvítkovo přemlouvání se zdařilo a my ho přihlásili na kroužek airsoftu. Kdo by nevěděl, je to horda zelených chlapců pobíhajících v lese hrajících si na vojáky s pomocí realistických zbraní střílejících malé plastové kuličky (máme biologicky rozložitelné kuličky, plast v lese samozřejmě neschvalujeme). No co, aspoň nebude pořád sedět u počítače a roztáhne si hrudní košíček na čerstvém vzduchu, shořely poslední záchvěvy předsevzetí o nehraní stříleček včetně střílení v reálu.

Máme celé léto na sehnání výbavy. Po návštěvě Airsoft obchodu, musel Kvítek vlastním roztřeseným písmem stvrdit, že se jedná o dárky k svátku, narozeninám, Mikuláši a k Vánocům. Navrhuji provést symbolický pohřeb alespoň jedné naší debetní karty za pomalé, tklivé vojenské hudby. To neprojde, tak aspoň držíme minutu ticha za padlé peníze.

Můj slovník se rozšířil o dosud neznámé pojmy jako je "nosič plátů" a "kolimátor". Ten název se učím asi dva měsíce, zaměnuji za kulminátor, akumulátor a terminátor. Jeho M čtyřku i nadále nazývám "pistolí", "Nezapomeň si pistol", čímž ho tedy neskutečně ztrapňuji, ještě v kombinaci s kulminátorem,  na mě je to už moc výrazů, nedávám to.

"A budeš tam jezdit autobusem, já tě vozit nebudu, vojáky taky nevozí maminky autem na bojiště."

O den později u kladenského lesoparku na parkovišti K+R, dávaj maminky pusu svým malým chlapcům. Včetně mě.  Malým chlapcům s neprůstřelnými vestami, helmami, kompletně v maskáčích. Chybí už jen z kapsy vytáhnout látkový kapesníček a mávat narukujícím vojínům. 

"A máš ten kolimátor?" Volá za jedním chlapcem jeho maminka. Hmm, umí holka, uznale pokývám. Auta odjedou a z hochů se stávají muži. Ve dvojstupu odchází do lesa. Ještě, že je to jenom hra. 

O dvě a půl hodiny později usedá špinavý maskovaný muž těžce do našeho auta. "Koupil jsem to." Vydechne a vyhrnuje si rukáv, aby se pochlubil s první lehce krvácející modřinou.  Podobný scénář asi probíhá ve všech odjíždějících autech. Jsou to zase naši chlapci.. navždy.

Takže tak.

Airsoftu zdar.

Vaše Helga

Vodovky

Jak děti odrůstají, najednou mám zas víc času pro sebe. Občas je ještě násilím přinutím k nějaké společné aktivitě, která se jim nakonec možná i trochu líbí, nebo možná jenom doufají v rychlý konec.

Tak co to bude tentokrát, co bude můj nový koníček? Youtube mi nahazuje udičky, sem tam vyskočí video s nějakou činností, kterou nutně musím vyzkoušet. Už mi hraje vysoce uspokojující video malování vodovkami.  Vodovky. Odporná plastová věc s mdlými barvami, kterými člověk maloval v deseti letech na úrovni tříletého a hlavně, v té době frčelo všechno těžce okonturovat černou barvou, což v případě vodovek vytvářelo dost strašidelné výsledky. Vodovkový brutalismus, tak bych shrnula celé to období základní školy.

Ale to video! Jemné tahy štětcem, hra s vodou na papíře,  něžné prolínání barev. Ach!

Náhoda tomu chtěla a v proslulém obchodě jménem Action mé oči utkvěly na malé krabičce vodovek, která se tvářila prudce profesionálně a zejména levně. Vedle pak papíry přímo určené na malbu akvarelem. Podle youtube tutoriálů jsem začala zkoušet svoje první mistrovská díla obalená opadanými chlupy z vypelichaných štětců. Vodovky vůbec nebarvily.. holt kdo šetří, má za tři (tři kopy nefuknčních věcí).

A zase náhoda, ve městě bude workshop se známou umělkyní. Malování květin akvarelem. Neváhám. Pozor, to nejsou vodovky, to je akvarel. Jsem poučena hned na začátku kurzu, kde máme říct, jak jsme na tom s malováním a já sdílím své začátky s youtubem a vodovkami z Actionu. 

Sešlo se nás asi sedm žen a jedna dovedla i svého muže. Moc se netvářil a já po očku sledovala, jestli na něj v kapse nemíří nějakou zbraní. Ona se bránila, když zjistila, že jí takhle podezíravě prohlížíme všechny: "Já jsem ho nenutila, já mu to pouze důrazně vysvětlila!" 

Vybrala jsem si chrpy a vlčí máky. Vypadalo to jednoduše, nebylo to jednoduché. Chrpy dobré, ale vlčí mák ne. Mám na krajíčku, zachvacuje mě nával zoufalství a hysterie. To nejsou máky, můj papír vypadá jako použitá menstruační vložka ozdobená chrpami.  Naštěstí včas zakročila paní lektorka a cennými radami z těch fleků udělala něco jako vlčí máky. Pár odvážlivců si vybralo k malbě řebříček. Myslím, že kdykoli narazí v přírodě na skutečný řebříček, rozpláčí se.

"A co jste si z našeho workshopu odnesli?" ptá se paní umělkyně. 

Z workshopu si odnáším lásku k chrpám a nenávist k vlčím mákům.  Ale nevzdávám to, sehnala jsem z druhé ruky skutečné akvarelové barvy, to teď  bude teprv zážitek. 

Malování zdar!

Vaše Helga

Jiný

Pod hlavičkou zaměstnavatele můžeme několikrát do roka dobrovolničit na některé z "Local Comunity Engagement" akcí. Mám tyhle události ráda, člověk vypadne na chvíli z kancelářského stereotypu a má povznášející pocit ze smysluplné činnosti. Co si budeme, práce v korporátu má kromě euforických stavů štěstí 8.-10. den v měsíci i různé vedlejší efekty v podobě neodkladného pocitu, že některé úkony jsou zbytečné. 

Tentokrát jsme šli  s žáky 6. tříd sbírat odpadky do jejich vesnice.  Děti dostávají instrukce, nesbírat exkrementy, stříkačky, tekutiny, zdechliny a nic, co neznají.

"A co to jsou exkrementy?" Hlásí se první vtipálek. 

"Nikdy nesbírej hnědé papírové kapesníčky." Doplňuje náš vedoucí dobrovolník.  

Vystřeluje další ruka do vzduchu: "A žluté kapesníčky sbírat můžem?"  

Les rukou, překřikující se hlasy: "A když najdu vajgl, můžu ho dokouřit?" 

 "Když najdu peníze, můžu si je nechat?" 

Vyrážíme po okolí. Sem tam se objeví odpadek. Natěšeně si rozdáváme pytle, protože po zkušenosti z Kladna máš takový 60 l pytel plný tak na deseti metrech čtverečních. A tady? Tady nic přátelé. Ze sběru odpadků se stává hledání svatého grálu. "Odpadek!" zvolá kdosi, a třicet dětí se rozeběhne tím směrem. "Jé, to je jenom list." Zklamaně se hlouček rozchází těkajíce očkami po zemi, jestli přece jen nenajde aspoň ten vajgl. 

Připojuje se ke mě chlapec jménem Jan. "Jak se jmenujete?" "Rád vás poznávám Helgo", zdvořile odpovídá. Pak že cestování v čase neexistuje. Ten kluk sem musel dorazit z jiné doby. Nezapadá a já jsem ráda, takového jedince nepotkáte ani mezi dospělými. Povídáme si, občas i najdeme nějaký ten odpadek. Snaží se konverzovat, padají z něj vtipy a dospělé řeči. Míjí ho tříčlená partička ze třídy, každý ho zdraví "Čau Honzo." "Čau Honzo." "Čau Honzo." dívají se mu provokativně do očí . Je to sice jen pozdrav, ale cítím z toho úplně všechno. Ten kluk to nebude  mít  mezi vrstevníky jednoduchý. 

Konec, sneseme všechny poloprázdné pytle na hromadu. Asi jsme těmi pytli vygenerovali víc odpadu, než jsme sebrali.  Vlastně jsme rádi. Aspoň někde není binec. Loučím se s Jenem, namířím na něj dlaň  "Tak čau, placáka!"  "Těšilo mě" podává mi způsobně svou dvanáctiletou ruku.  Moje high five zahanbeně klesne a podáme si ruku jako dva dospěláci. Doufám, že se tou základkou popere úspěšně, držím mu palce. 

Takže tak, jinakosti zdar. 

Vaše Helga 

Topím, topíš, topíme se

Ano, topná sezona se blíží, ale o té tento článek nebude. Některé ženy v krizi středního věku flirtují s muži, my s Alenou flirtovaly s kraulem. Přihlásily jsme se loni do kurzu kondičního plavání, kde krom jiného budeme po absolvování oplývat nebesky ladným stylem kraulu. Myšlenka to byla vzrušující. Natěšeně pořizujeme barevné plavecké čepičky, je to praktické, nelezou vlasy do brejlí, a samozřejmě, teď když se dáváme na profesionální dráhu, musíme taky vypadat profesionálně.

budoucí plavecká hvězda

Po první hodině si vzpomenu, proč jsem přestala se Zorou chodit na kojenecké plavání: "Tak a příští kurz se budou potápět i maminky!" Hysterie, panika. Neumím se potopit bez zacpaného nosu! 

Splýváme.  Na zádech, dobře, na břiše, dobře, ale na boku? Prohrávám svůj boj s fyzikou. Trenérka je přísná,  prohrávám i boj s psychikou. Tady vůbec nejde o kraul nebo znak, všichni na kurzu si něco neseme, strach z vody, trenérů, topení se. Kuckáme, chraptíme, odkašláváme, chroptíme. Nejsme v tom sami. A to nás žene kupředu. Takový psychologický kurz beze slov. Chrchlologický kurz. 

Jediné, co si pamatuji ze školních let z kurzů plavání, je cesta kolem sprchujících se kluků do šatny. Stejný bazén, stejné sprchy, 35 let později, jen místo těch klučičích žížal se tam teď mydlíme my ženy středního věku připraveny na smrt utopením. Jediné, co zůstalo stejné, je plavání s destičkami. Taková nostalgie! Hurá destičky, pohladím ten extrudovaný plast se slzou v oku.

Naučíme se pěkně prsa, obstojně znak a něco jako kraul. Jde to ztěžka. Zvlášť když máš v žaludku kubík chlorované vody. Už vodu nechrchlám, když do mě vejde, prostě ji přijmu. Aspoň jednou za týden mám splněný pitný režim. Nemyslím na složení vody. 

Plavání je očista duše i těla. Musíš  myslet na ruce, na nohy, tělo, aby pohyby nebyly křečovité a vůbec největší výzva je dech. Není čas na deprese, na přemýšlení, co zítra uvařím, co nakoupím a koho kam odvézt. Kam se hrabe jóga. Do budoucna bych si prosím přála žábry, nebo aspoň šnorchl a pár plic navíc. 

Letos pokračujeme, však teď už ten kraul dopilujeme. 

Takže tak,

plavání zdar!

Vaše Helga

Čundr vol II.

Pro velký úspěch předchozího čundru vyrážíme na druhý výšlap.  Startujeme v Lidlu u autobusáku, jsme tam ráno v 7:00, ke dveřím se hrnou první důchodci. Takhle brzy jsme v Lidlu nikdy nebyly. Všechno je jednou poprvé a možná se článek měl jmenovat "RanníLidlPanna" Jako správné počínající bezdomovkyně snídáme a popíjíme a kávu z automatu na zašlé rozpadlé lavičce autobusového nádraží.

Vycházíme ze Sýkořice, přes Zbečno, Křivoklát, Velkou Bukovou, Pustověty, Rozvědčík do Skryjí. Tentokrát je vedro a terén kolem Berounky je kopcovitý. Naším nejlepším kamarádem se na následující kilometry stává pot. Je všude. Heslo tohoto výšlapu je: "Co se na tebe nalepí, to na tobě zůstane". Nesaháme na nic, co bychom si nechtěly vzít s sebou. Stáváme se chodícími mucho-, vlaso-, chlupo- a pracho-lapkami. 

Jsme v Pustovětech a již tradičně, déšť nás upoutá v hospodě a opět to máme i s konzertem! Tolik kultury během našich putování, jsme ohromeny. Stmívá se. Nestihneme už najít místo na přespání v lese a spíme na fotbalovém hřišti za střídačkou v Pustovětech. Taková rovina! Tetelíme se blahem, když uléháme. Tetelení znemožněno, nalepily se na nás spacáky.  Spacákolapky. V noci štěkala liška. Tentokrát už nás to nevyděsilo. Mazačky voe.

Hotel za střídačkou

Ráno nás odmění oparem, ne,  nemluvím o herpes.  

 a po tom kafi je hned lepší den, když si ho nezvrhnete

 

Jde se do cíle, cestou se nasnídáme, rozdmýcháme ohýnek na ohřátí vody na kávu, jako jo, mohly bychom zabalit vařič, ale jednou jsme zálesačky, takže bude oheň. A každý gram v krosně se počítá. Svoje kafe omylem zvrhávám, z nouze přežvykuju aspoň zbylý lógr. V Peru žvýkaj koku, v Asii betel,  u Berounky se žvýká lógr.

S lógrem mezi zuby se usměji u Rozvědčíka na obsluhu, objednáváme polévku a pivo
a na druhý pokus kafe, tentokrát nevylité. 

Jsme téměř v cíli, v kempu u Skryjí radostně skáču, tedy spíš bolestivě kloužu po kamenech do Berounky a smývám ze sebe všechny nalepené předměty. Je to slast. Nina odmítá koupel, chce prý ještě nalepené trofeje ukázat doma. 

Odplavuji nalepeniny

S jídlem roste chuť a obě usuzujeme, že naše cesty jsou sice krásné, ale příliš do detailu naplánované. Co takhle jít někam náhodně, bez plánu, bez cíle? A to je náš příští cíl, bezcílně se toulat. Dáme to? Vrátíme se? Nebudeme se točit v kruzích? Ale o tom až na jaře.

Takže tak,

Vaše Helga 

Čundrpanna

Člověk má vyzkoušet všechno, v krizi středního věku to platí dvojnásob. Jednou jsem tak nahlas přemýšlela v práci, jaké to asi je jít na čundr. Pod širákem jsem na táborech spala, ale jít s báglem, někde přenocovat, to je něco jinýho. Hlásí se kolegyně Nina, také nepolíbena (čundrem). Slovo dalo slovo a  máme první oficiální termín ztráty naší čundrácké nevinnosti. Jenže počasí do toho hází vidle. Máme druhý termín, tentokrát viróza. Sakra, my snad nikdy nevyrazíme. Mezitím se připravuji aspoň teoreticky, sjíždím bushcraft videa, teoreticky dokážu vydlabat dřevěnou lžičku, rozdělat oheň za pomoci tamponu (nepoužitého), určit proudění vzduchu při stavění celty, a najít v lese vodu. Bohužel také poslouchám podcast "Opravdové zločiny", a zrovna na mě vyjede případ dvou stopařek z osmdesátých let, které se nikdy nevrátily z čundru z Kokořínska. Poslouchám také mnoho dalších poutavých krvavých historek. Když příprava, tak pořádně. Z několika variant Kokořínsko škrtáme, ani ne tak kvůli pověrčivosti, ale zrušili nám během teoretické přípravy spoje.    

A je to tady, je červen a konečně jsme zdravé, no zdravé, Nina trpí silnou alergií, různé tekutiny jí vytékají ze všech otvorů v těle a cestou nás provází silné smrkání. Z Blatna jdeme podél řeky Střely do Mladotic přes Rabštejn.  Smrkání se stává předmětem šikany, směju se trubačovi a přitom se opatrně rozhlížím, jestli ten zvuk neláká nadržené laně. Kdybychom šly na čundr v Indii, tak se za námi potáhne stádo roztoužených slonic.  Nemáme vůbec odhad, kolik jsme schopné ujít s těmi těžkými batohy, plán je ca 15 km za den, bude dost času na občerstvení, usuzujeme prakticky.  Pravidlo č. jedna, kterým se řídíme hned od začátku "Otevřené hospodě či občerstvení se neříká ne." Prvních 5 km tři občerstvení,  nohy těžknou. Kocháme se přírodou a nasáváme ten klid a ticho.  

Otevřenému občerstvení se neříká ne.

V Rabštejně se chvíli zdržíme, prolézáme zříceninu. Omrkneme židovský hřbitov, navrhuju přespání na hřbitově, to by bylo něco! 

Rabštejn nad Střelou

 Blíží se přeháňky, a kde jinde přežít přeháňky než v hospodě. Zapadáme do nejbližšího podniku a hle, zrovna se tam chystá nějaký konzert. Kapela Drsná stěna nám svými drsnými punkovými texty zajistí kulturní tečku nad tím naším dnešním pochodem.

 Začíná se stmívat, sakryš a my ještě nemáme místo na přespání. A taky se mi nelíbí jeden další sólo čundrák, na batohu má připnutou půlmetrovou mačetu. Proč jsem poslouchala Opravdové zločiny? Hm? 

"Jestli půjde za námi, tak se otáčíme a spíme v hospodě na zemi." Cedím mezi zuby a nenápadně se zvedáme a běžíme do lesa. Mačetový muž se mezitím zaměstnal balením plného stolu rozjařených bab, jsme v suchu, my dnes neumřeme. 

Nacházíme dostatečně skryté místo, s vypětím všech geometrických, matematických a logických schopností vypínáme celtu.  První amatérská chyba, hledat místo na přespání v kopci nebyl dobrý nápad. Kloužeme. Nespíme. Měly jsme zůstat na tom hřbitově, tam byla rovina, myslím si. V noci ani les nespí. Bojím se. V duchu si přehrávám nastudovaná videa, na to jak se v noci v lese nebát, žádné bushcraftové video není.  Přemýšlím, co bych dělala, kdyby na nás vlítl nějaký kanec, nebo mačetový muž. Hodím po nich vydlabanou lžičkou? Tamponem?  Neboj se Helgo, kanci i mačetoví muži se tě bojí víc, než ty jich, uklidňuju se sloganem, který s oblibou používám s pavouky při uklidňování Kvítka.  Jakmile ráno chytneme první signál, googlíme: "noční zpěvný pták" "jaké zvuky dělá liška".

"A já si myslela, že v noci jsou vzhůru jenom sovy" říkám Nině žmoulajíc si oči i s černými kruhy pod nimi. Jsme nevyspalé, ale hrdé. Druhý den, pokračujeme, dojdeme do Mladotic a  jede se domů.

"Tak jsme to daly" spokojeně sedíme ve vlaku. "A kam pojedeme příště?" Neodradilo nás to, v srpnu pojedeme znovu, ale o tom zas příště.

Takže tak

Vaše Helga

A jak jste na tom s čundry vy?